SNĚŽNICE

Sbírka Městského muzea Žacléř byla nedávno rozšířena o tradiční sněžnice. Jedná se o domácí výrobu, kdy jsou na kovovém oválném rámu o velikosti cca 42x24 cm výplet z drátu a provazu, zbytky jutoviny a řemínky pro uchycení k obuvi. Do sbírky muzea je věnoval pan Karel Duben. Děkujeme.

Sněžnice jsou pomůcky, které si připevníte na obuv a díky tomu, že rozloží vaši vlastní váhu na větší plochu, usnadní tak chůzi i v hlubokém sněhu.
Princip pohybu je odpozorován v přírodě. Štíhlý rys se na svých širokých tlapách pohybuje na sněhu velice lehce a nezabořuje se. Lidé si tedy vyrobili vlastní "tlapy"- a první sněžnice byly na světě. Jejich historie sahá až 6000 let př.n.l. Jsou považovány za nejdůležitější vynález při osidlování dalekého severu od Laponska po Aleuty.
Primitivní sněžnice z větví pokrytých travou pocházejí z Asie a přinesly své obyvatele na západ do Evropy a na východ přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky. Tady, v domovině indiánů, získaly sněžnice mnoho různých tvarů a zdokonalení. Existují sněžnice celodřevěné (jakési lžíce), rámové, vyplétané proutím, ale nejdokonalejší jsou sněžnice s rámem z ohýbaného dřeva a výpletem ze syrové kůže, která se po vyschnutí sama vypne.
Vývoj těchto pomůcek vedl postupně od chůze ke skluzu a na konci této vývojové řady byly lyže.

Ani u nás nejsou sněžnice žádnou novinkou. Do českých horských oblastí je nejspíše přinesli alpští dřevaři v 16. století. Šlo o KROPĚ. Jejich základem byla kulatá nebo oválná obruč se sítí provazů a uprostřed s kusem kůže, která se přivazovala přímo k botě. Sloužily především hospodářům, lesníkům a dřevařům k pohybu ve sněhu. Vyšlapávala se na nich cesta nejen pro lidi, ale také pro sáně při svozu dřeva z lesa, což není ani tak dávná historie. Využívala je také armáda, celní a pohraniční stráž. Od konce 19. století, kdy se v našich horách začíná provozovat nejen letní, ale i zimní turistika, přestávají být sněžnice pouze pracovní pomůckou a stávají se nezbytným prostředkem k výletům v zasněžených horách.